Zimní výlet

    Konec zkouškového období a týdenní prázdniny před začátkem semestru jsem se rozhodl využít pro návštěvu několika na ruské poměry blízkých měst. To blízko znamenalo, že časový posun od Tomsku byl jen 2 hodiny a zpáteční cesta trvala jen asi 40 hodin. Výběr měst nebyl náhodný. Z paraglidingového klubu mě pozvali k sobě domů dva kamarádi, tak jsem jednoduše využil jejich pozvání a k jejich domovským městům připojil ještě něco navíc.

    První zastávkou byl Krasnoyarsk. Tady jsem sice už byl, ale když už je to přímo na trase, rozhodl jsem se zde zastavit na 2 dny, abych navštívil kamarády. Město už jsem viděl, tak jsem si zašel jen na pár míst, která jsem ještě chtěl navštívit a jinak jsme si udělali takový pohodový program s projížďkou za město, kluzištěm a tak....

    Z Krasnoyarsku jsem pokračoval do Irkutsku, kde jsem bydlel doma u Máši. S tou jsme během jednoho dne prošli město a potvrdilo, co jsem slýchal, že Irkutsk opravdu není hezký a jediné, co je na něm zajímavé je, že je blízko Bajkalu. Je tu takřka neustále smog, který sem vane z jednoho sousedního průmyslového městečka, takže dojem z města opravdu není moc dobrý. Nejzajímavější tu pro mě byl asi ledoborec, který tu kotví na přehradě a je možné ho projít. Uvnitř je malinké muzeum o jeho historii. Byl vyroben v Británii, sem dovezen a sloužil v období, kdy se stavěla Transsibiřská magistrála. Prorážel led dřevěné lodi, která převážela vlaky, když ještě nebyla hotová trať pod Bajkalem. Taková zajímavost je, že v zimě stavěly provizorní trať na ledu a tak podél koridoru kterým jezdil ledoborec, jezdily po ledu vlaky tažené koňmi.

    Z Irkutsku jsme si udělali jednodenní výlet do skanzenu, který byl docela podobný tomu o kterém jsem tu už dříve psal. K vidění tu byly obydlí od prvního osídlení Sibiře po poměrně moderní vesnická sídla. Byla tu celá řada expozic na různá témata. Jednou z nich byla zaměřena na sklářský průmysl, který tu byl kdysi celkem rozsáhlý. Hezké bylo, že bábuška která tam seděla znala i české sklo a hned si na tohle téma chtěla povídat. Ukázala mi tam několik figurek, které byly velmi podobné těm našim. Ze skanzenu jsme pokračovali do Listvyanky na břehu Bajkalu. Kromě jezera toho tu moc není, ale ten Bajkal stačí..... K dojmu z Bajkalu nevím, co bych dodal. Podívej se na fotky, nebo lépe se tam zajeď podívat. :-) Tak tedy alespoň pár technických informací.

    Jak nejspíš víš, Bajkal je nejhlubší jezero na světě. Hloubka dosahuje asi 1,5 km a zadržuje okolo 20% celosvětových zásob sladké vody. Bohužel je v Rusku, takže se tu projevuje několik problémů. Voda je zatím skutečně průzračná, ale je bohužel postupně znečišťován vesnicemi a městečky, které se rozrůstají díky narůstajícímu turismu. Žije zde celá řada endemitů. Nejznámějšími jsou něrpa a omul. Něrpa je druh tuleně. Kromě toho že jsou roztomilí, nejsou pro člověka nijak zvlášť zajímaví. Je to prostě plovoucí tuk, který se občas vyvaluje na břehu jezera. Omul je druh lososa, který má tu smůlu, že je velmi chutný, a tak po staletí živil obyvatele vesnic. Bohužel dnes je na pokraji vyhynutí. Vzhledem davům lidí proudícím na pobřeží Bajkalu, je potřeba mít v létě povolení k pobytu a ještě platit asi 400 rublů za den za každého člověka, zvlášť se ještě musí platit za auto a možná ještě za něco. I když budeš spát uprostřed ničeho, musí se platit. Prý opravdu po lesích chodí kontroly. Co se zamrzání týče, i když je zima tuhá, tak celý Bajkal zamrzá jen na poměrně krátkou dobu okolo ledna až února. Tento rok je zima teplá, takže na jihu je led jen podél břehů a ještě ne všude.

    Další den po návštěvě Listvyanky jsme sedli na autobus z Irkutsku a vyrazili směrem na sever na ostrov Olchon do vesnice Khuzhir. Na břehu jezera jsme museli přestoupit z našeho autobusu na Uaz, který nás čekal na začátku ledu. Ceduli se zákazem vjezdu na led a důrazným upozorněním, že to je nebezpečné tu samozřejmě všichni ignorují. Co také mohou dělat, když je to v zimě jediná přístupová cesta na ostrov. Prostor mezi ostrovem a břehem se nazývá Malé moře. Na rozdíl od otevřeného jezera, je zde pevná ledová pokrývka i v takto teplém počasí a auta se tu po ní vesele prohánějí. Na samotném ostrově je pak několik malých vesnic, které žijí v dnešní době hlavně z turistů, a tak tu je k vidění mnoho kempů. V zimě sem míří velmi málo turistů, takže tu pracuje snad jen jeden pension. Pokud jde o vybavenost vesnic, je tu elektřina a mobilní síť, to je ale vše. Voda se bere z jezera a rozváží, nebo si lidé chodí sami rovnou nabrat. V Khuzhiru jsme si našli ubytování prostřednictvím Couchsurfingu u člověka, který se tu stará o místní pravoslavný kostelík. U něj jsme bydleli na v nezatepleném rozestavěném domě, kde sice bylo asi -10, ale vzhledem k našim spacákům to nebyl problém.

    Naším cílem zde nebylo nic víc, než se sem podívat a zabruslit si na jezeře. Tady opět nevím, co psát, protože já nejsem člověk, který by uměl psát sáhodlouze o pocitech a dojmech. Já myslím, že to si musí člověk prostě zažít. Každopádně to byla paráda. Led i když vypadá zasněžený, je to jen několik milimetrů sněhu a dá se bruslit úplně všude. Drobným problémem tu jsou praskliny. Nebezpečí, že by do nich člověk zahučel, takřka nulové. Do těch malých, ale může zapadnout brusle a je zaděláno na vyvrtnutý kotník. Tam kde se ledy tlačí na sebe pak vznikají pole, které jsou na fotkách. Tím se prodírat je fakt za trest. Pohodlně by to šlo snad jen s mačkami a hůlkami. Na otevřeném jezeře umí být i stovky metrů široké a už prý nejedna výprava kvůli nim vzdala přejezd jezera na bruslích a vrátili se.

    Po dvou nocích na Olchonu jsme se vrátili zpět do Irkutsku a druhý den večer vyrazili do Ulan-Ude. Tady jsme strávili dopoledne. Prošli jsme město, podívali se na největší hlavu Lenina na světě, navštívily buddhistický klášter Rinpoche Bagsha Datsan. Mimochodem datsan je nazvání pro buddhistické kláštery a mnichové se nazývají lama. Celkově město bylo rozhodně hezčí než Irkutsk, ale nemůžu si pomoct, kromě klášteru toho tu moc není. Během dopoledne se k nám připojil druhý kamarád z Tomsku Vasja ještě spolu s jeho kamarádem. Společně s nimi jsme prošli část města a zašli na oběd do jurty. Jurt je po městě celá řada a neslouží z daleka jen jako atrakce pro turisty, ale chodí se do nich na oběd tak jako u nás do hospody na hotovky.

    Tady by se možná hodilo pár slov republice Buryatia. Je to jeden ze správních útvarů, ze kterých se skládá Ruská federace. Mají vlastního prezidenta a hlavním městem je právě Ulan-Ude, které má asi 400 000 obyvatel. Jen tak pro představu, Buryatia je asi 5x větší než Česká republika, ale má jen asi 1 000 000 obyvatel a druhé největší město po Ulan-Ude má už jen 20 000 obyvatel. Zbytek lidí žije roztroušen v malých městečkách a vesnicích uprostřed ničeho. Místní obyvatelé jsou jednak Rusové, kteří sem přišli při kolonizaci Sibiře a jednak Buryati. Buryati jsou asiaté, mají vlastní jazyk, jsou silně věřící buddhisté a jsou velmi přátelští.

    Na cestě z Ulan-Ude do Gusinoozyorsku, odkud pochází Vasja jsme ještě navštívili Ivolginsky Datsan, který je buddhistickým centrem republiky Buryatia. V jedné budově tu prý mají tělo mrtvého člověka, které se ale nerozkládá a rostou mu normálně vlasy a nehty. To samozřejmě ale není normálně přístupné. Návštěva buddhistické svatyně je celkově zajímavý zážitek, ale když už jsme navštívili tři v tomto areálu už mě to trochu přestávalo bavit. Jak jsem zmínil, Buryati jsou silně věřící, a tak sem prý při různých svátcích proudí nekonečné davy lidí. Kromě klášterů jsou podél cest k vidění různá posvátná míst, která lidé prostě navštěvují. Upřímně řečeno jsem tak úplně nepochopil jejich význam, ale je jich hodně.
    Gusinoozyorsk, kde jsme strávili další tři noci je to druhé největší město v Buryatii. S trochou nadsázky by se dalo říct, že to je elektrárna zásobují široké okolí, a její zaměstnanci. Ve městě není v podstatě nic k vidění, takže jsme si dělali výlety Žigulíkem do okolí. Navštívili jsme třeba opuštěný kostel, u něhož sice dříve bývala vesnice, tu ale smetla povodeň, dále pár vyhlídek, nebo Khyagtu na hranici s Mongolskem. Tady nemám moc co napsat, protože tu opravdu nebylo nic zvláštního, moc se mi ale líbilo sledovat přírodu ať už jen z auta, nebo při procházkách.
    Určitě bych sem ještě mohl psát další zážitky a postřehy, ale text by pak byl moc dlouhý, všichni by se hned na začátku a jen málo kdo by se pustil do čtení. Až se vrátím domů, rád povyprávím, to bude myslím lepší. :-)

Galerie

Omlouvám se za možná poněkud zvláštní přepisy názvů měst, ale často jsem nevěděl jak je napsat v latince, takže část je česky a část anglicky podle Google maps. Co se jídel týče, schválně jsem se tu nijak zvlášť nerozepisoval, protože jsem začal sepisovat zvláštní článek jen o jídle a nápojích. Předem upozorňuji, že hned tak nebude, ale jednou jo.... :-)

LifeCamp

     Krátce po novém roce se mi ozvala moje buddy a nabídla mi, abych se účastnil dětského tábora, který organizoval jeden její známý. Vzhledem k tomu, že jsem měl volno, rozhodl jsem se přidat. Nakonec se z toho vyklubal malinký tábor pro asi patnáct dětí od nějakých patnácti do osmnácti let zaměřený na osobní rozvoj, rozhodování se o budoucích studiích a vyzkoušení si vedení firmy. Pro děti to bylo bez pochyb velmi zajímavé, ale já jsem byl do programu zapojen jen málo, takže jsem se tam trochu nudil. Každopádně to ale byla zajímavá zkušenost. Rusové mají zhruba deset dní na začátku ledna volno a aby si ho lépe užili, zbavují se dětí tak, že je posílají na zimní tábory. Ten náš probíhal v komplexu nedaleko od Tomsku, kde bylo odhadem nějakých dvě stě až tři sta dětí účastnících se různých táborů. Bydlelo se v samostatné budově a stravování tu všem zajišťovala jídelna. Akce se v podstatě nelišila od letních škol u nás.

    Co mě tu opět pobavilo, ale v Rusku už moc nepřekvapilo, že se tu našlo zase hned několik lidí, kteří vůbec nebyli součástí našeho tábora, ale kecali nám do toho, jak si mají děti stlát, co má být kde a jak uklizeno, nebo kdy mají děti chodit spát. Dokonce i za mnou přišla nějaká bábuška, když jsem se přes den válel v posteli, abych si ji ustlal. Naštěstí jí stačilo říct, že to dělat nebudu a ignorovat ji.

    Celkový dojem z tábora je takový, že je škoda, že tam můj čas nevyužili lépe, ale na druhou stranu lidi tam byli super a byla s nimi sranda. 

Studium na TPU

Hlavní budova TPU

    Vím, že jsem sem přijel nejen nejen cestovat a poznávat ruskou kulturu, ale také studovat a po půl roce bych už asi mohl napsat také něco o škole. I když studuji vše se místními studenty, jsem stále výměnný student, a tak je tu přístup ke mně značně odlišný, než k ostatním, takže moje zkušenosti rozhodně nevypovídají moc o tom, jak tu studují Rusové.

    Pokud jde o základní rysy studia, je to tu hodně podobné našemu systému. Začátek zimního semestru je 1. září a letní začíná od druhého týdne v únoru. Výuka tu je každý semestr 16 týdnů a zkouškové období 3 týdny. Pro nás asi nejzajímavějším jevem tu je "lomka". Poté co se asi měsíc ještě za pochodu odlaďuje rozvrh tak, aby vše fungovalo, zhruba v půli semestru se najednou celý rozvrh zase změní, aby se mohlo ladit znovu. To je způsobeno tím, že některé předměty tu jsou jen na půl semestru. Jinak změny v rozvrhu tu jsou naprosto běžné i v průběhu semestru. Je tedy naprosto nezbytné rozvrh průběžně sledovat na internetu. Tyto změny ovšem nejsou jen zvůlí školy, mohou být učiněny také na základě požadavků studentů, takže to není nijak zlý systém.

    Jiný poměr délky semestru a zkouškového období pro nás působí zvláštně, ale je tu i jiný přístup k práci v semestru. Rusové nejsou moc samostatní a tady se s tím počítá. Přednášky, laboratoře i praktika, jak se tu nazývají tři typy hodin, jsou všechny povinné. Dohromady dávají na můj vkus poměrně velkou hodinovou dotaci, což v kombinaci s dlouhým semestrem umožňuje udělat většinu práce ve škole a doma toho už dělat jen méně. Zároveň mi přijde, že se tu vyučující aktivněji starají o své studenty. Nejsem si ale jistý, jestli to je úplně dobře. Více se mi asi líbil německý systém, kde se nestarali vůbec a bylo na každém, jak využije nabídnuté možnosti k získání vědomostí.

    Tato páče o studenty se ale projevuje i velmi pozitivně. Pro nás je to velmi praktické v tom, že jsme na vše vždy včas upozorněni, nebyl problém domluvit si předměty a přímo naši koordinátoři nám pomáhali s jejich hledáním. Když tu člověk studuje v angličtině, není výjimkou, že tu otevřou předmět pro jednoho člověka. Mně tu velmi ochotně našli lidi, u kterých jsem mohl pracovat na projektu pro moje studium v Čechách.

    Co se vybavenosti školy týče, řekl bych, že to tu je stejné jako u nás. Je tu možné narazit jak na prehistorické učebny, tak na moderní. Většina budov je opravdu moc pěkných, ale opět se tu projevují některé místní odlišnosti. Rusové si potrpí na zametání, vytírání a natírání, ale některé jiné věci je prostě nevzrušují. Podlahy jsou tak všude čisté, ale může se stát, že vejdete do chodby, kde to vypadá jak po výbuchu a celý semestr se s tím nic nedělá. Natírání se tu projevuje na některých starších předmětech jako třeba lavicích, dveřích, nebo zábradlích. Prostým okem je patrné, že například některé desky stolů jsou díky mnoha nátěrům už o dobrý centimetr tlustší.    

    Když tu hovořím o Rusech, musím dodat, že technicky opravdu Rusů je na škole menšina, čímž myslím opravdu menšina. Většina tu jsou studenti ze zemí jako Mongolsko, Kazachstán, Uzbekistán, Kyrgyzstán a dalších. Oni ale normálně mluví rusky, takže není poznat odkud jsou a hodně z nich i přijímá ruské občanství. Další hodně velkou skupinou tu jsou Číňané. ti jdou poznat velmi snadno. Kromě vzhledu třeba tak, že řada z nich nemluví ani rusky ani anglicky. Univerzita má jednoduše smlouvu s Čínou, že Čína zaplatí peníze za lidi, kteří dostanou titul. Výsledek je takový, že tu jsou prý třídy, kde třeba jeden člověk umí trochu rusky, ale všichni dostudují, dostanou titul a vrátí se domů.

Více fotek

Život v Tomsku a Rusku

Stravování

    V budovách školy se dá stravovat v různých zařízeních od bufetů, po jídelny stejně jako u nás. Nejsou tu ovšem žádné slevy pro studenty. I tak se dá normálně najíst už od nějakých čtyřiceti korun. Jídelny ve škole ani jejich sortiment se podle mě až tak zásadně neliší od těch našich. Nejsou předpřipravené kombinace hlavního jídla s přílohou, ale jednoduše si každý řekne co s čím. Velkým nezvykem je, že většinu jídel přihřívají v mikrovlnce, což ve spojení s ruskou neefektivitou v práci způsobuje, že se tu čeká výrazně déle než u nás i když tu jsou obvykle jen krátké fronty. Komu se nechce jíst ve škole, může se vydat do jedné z mnoha jídelen na ulici. Kromě ruské kuchyně je zde mnoho takzvaných "uzbeček" v nich se dá sníst něco z "východní" kuchyně. To je samozřejmě geograficky trochu nepřesné, protože například Uzbekistán je na jihozápad, ale tady tomu tak říkají. Pokud jde o konkrétní jídla, asi časem sepíšu samostatný článek.

Nakupování

Trh, -25°C

    Pokud se tu člověk bude držet supermarketů a nákupních center, nesetká se s žádnými zásadními rozdíly. V supermarketech stejně jako ve většině zemí, tu bohužel není nic, odpovídajícího našemu chlebu, je tu jen hladká mouka a sortiment koření je výrazně užší než u nás. Dá se tu také běžně narazit na pivo čepované na místě do pet lahví. K dostání tu je ve srovnání s našimi obchody opravdu široká škála druhů ryb ať už čerstvých, uzených, nebo sušených. Dále mě tu zaujal prodej některých mražených potravin, jako pelmeně, nebo lesní plody, na váhu. Co se nákupních center týče, dají se tu najít stejné značky jako u nás jako Adidas, Cropp town, H&M, nebo C&A. Kromě nich je tu samozřejmě řada obchodů, které u nás nejsou. Moc jsem tu zatím oblečení nenakupoval, ale jen tak na první pohled mi přišly ceny více méně stejné, jako u nás.

Stánek na ulici

    Za potravinami se tu kromě supermarketů dá jít do celé řady malých obchůdků, kde není problém koupit vše potřebné, pokud ovšem alespoň trochu mluvíš rusky, protože potřeba umět říct, co chceš, což pro mě byl trochu problém ze začátku.

     Dalším místem, kam se dá zajít na nákup jsou trhy. Nejvíce se tu prodává oblečení a potraviny. Stánky tu jsou různé od velmi pěkně vypadajících až po bábušku sedící na židli vedle kbelíku s bramborami. Takové prosté stánky jsou celkem často k vidění ať už samostatně, nebo v malých shlucích také na ulicích. Pokud se někdo zamýšlí nad teplotami, tak v zimě nezavírají. Už jsem byl na trhu při -25°C a nevypadalo to, že by s tím někdo měl problém. Když se ti ale nechce mrznout na trhu, můžeš zajít také na kryté tržnice, nebo do nákupních domů. Nákupní domy jsou něco mezi krytou tržnicí a našimi nákupními centry. Je to jednoduše dům, kde jsou malé pevné stánky a obchůdky.

Počasí

    Když jsme sem přijeli, byla tu vedra. Teplota přesahovala +30°C a svítilo slunce. Tento stav trval několik týdnů. Potom se poměrně rychle začalo ochlazovat a první sníh jsme tu měli 9. října. Ze začátku sice ještě několikrát z části roztál, už jsme se ho ale nezbavili. Všichni si myslí, že tu je pořád hrozná kosa, ale ono to není tak hrozné. Sice jsme tu měli i -38, ale to jen asi den. Dnů, kdy bylo pod -20 bylo sice více, ale také ne moc. Je tedy fakt, že i Rusové říkají, že zatím je to docela slabá zima. Musím ale říct, že se mi líbí mnohem více než zima u nás. Sníh tu co den neroztává, takže tu není žádná břečka a také se tu neposypává ani solí ani pískem, tak že ulice jsou krásně bílé. Další výhodou je, že už si skoro nepamatuji, jak vypadá déšť, protože už od října tu jen sněží.
     Co se extrémů týče, doslechl jsem se, že před nějakými pěti lety tu bylo asi na měsíc okolo -40°C, což způsobilo, že řeka promrzla až na dno a úplně se zastavila.

Řeka Tom

Veřejná doprava

Maršrůtky

    Ve městě je možno cestovat všemi běžnými dopravními prostředky kromě metra. V orientaci hodně pomáhá mobilní aplikace "2gis", ale bohužel to není všelék a na začátku bylo nutné si zvyknout na pár odlišností od naší MHD.

    Prvním problémem může být vůbec najít zastávku. Některé jsou normálně označeny cedulí a u mnoha stojí přístřešky stejně jako u nás. Na druhou stranu je ale také mnoho zastávek, kde absolutně není žádná cedule a musíte jednoduše vědět, kde zastávka je. Místními nám bylo doporučeno toto:" Když vidíš skupinu lidí bezdůvodně stojících u silnice, našel jsi zastávku." Když už najdeš zastávku, zapomeň na jakýkoliv jízdní řád. V naprosté většině případů na zastávce není ani napsáno, jaké linky tu jezdí. Musíš prostě čekat, co a kdy přijede. Intervaly se mění podle denní doby, ale neexistuje žádný přesný systém.

    Další odlišností je, že se tu platí vždy hotově v dopravním prostředku. Kromě maršrůtek je v dopravním prostředku vždy nějaká bábuška, které se platí. Ceny ty jsou pro nás celkem směšné. Trolejbus a tramvaj jsou za 10 rublů, maršrutka za 15 rublů a autobus podle linky do nějakých 50 rublů, to s ním ale jedeš už hodně daleko.

    Nejsem si jistý, jestli jsou všechny druhy hromadné dopravy spravovány stejně, ale minimálně maršrůtky mají poměrně zajímavý systém. Soukromé firmy si pronajímají linky, na kterých pak zajišťují dopravu. Každá linka tak může mít jiného provozovatele. Ceny za lístky jsou ovšem nařízeny městem.

    Někdo maršrutky překládá jako autobus, ale to je podle mě špatně. Tohle není autobus. Viděli jste už někdy autobus jezdit na červenou, po chodníku, nebo smykem na křižovatkách a zastávkách? Tak tohle všechno Maršrutka umí. V Tosmku je to nejrozšířenější dopravní prostředek. Na rozdíl od ostatních dopravních prostředků tu ve většině případů není speciální výběrčí jízdného. Platí se přímo u řidiče a samozřejmě za jízdy. Řidiči maršrutek tu jsou opravdu šikovní. Zvládají řídit, vracet drobné za lístky a ještě u toho občas telefonují. Když je maršrutka příliš plná a není možné se před svojí cílovou stanicí k řidiči probojovat, peníze se jednoduše pošlou po ostatních cestujících. Jednoduše svému sousedovi dáš bankovku, nahlásíš, za kolik lidí platíš a za chvíli ti přijde zpátky hrst drobných. Na maršrůtkách je také zajímavé, že se je řidiči očividně sami zdobí. K vidění je tak celá škála záclonek, různých hodin, audio systémů a dalších věcí. Nejvíce mě zatím zaujaly sedačky očividně přemontované z nějakého velkého autobusu.

    Trolejbusy a autobusy nejsou pro nás nijak zvláštní a naprostá většina je poměrně moderní, ovšem i jejich řidiči se občas vyznamenají. Jednou jsem viděl, jak trolejbus přijel smykem doprostřed přechodu, když měli chodci zelenou. Jindy se zase ani neobtěžoval přibrzdit a přechod profrčel a řidič u toho ještě kouřil.

    Co se tramvají týče, tak asi polovina se vůbec nijak nevymyká našim standardům, ale ta druhá polovina je opravdu historická. Místo dveří jsou jakási vrata, ze kterých jde při zavírání strach a jejich věk bych odhadl někde mezi hodně a věčností. Stejně vypadají i koleje. Když jsme to poprvé viděli, tak i netechnici si všimli, že tohle není úplně normální a všichni jsme obdivovali jejich křivost. Když se sem kupovali nové tramvaje, město si slibovali zrychlení dopravy, jenomže to se nekonalo, protože nové tramvaje sice umí jet rychleji, ale ne po takových kolejích.

    Kromě hromadné dopravy tu jsou samozřejmě k dispozici také taxi. Jsou více či méně odlišeny od ostatních aut, ale už na začátku jsme byli varováni, že není dobré si brát žádné taxi bez předešlého objednání, protože by nás mohli natáhnout, nebo by mohly být nějaké problémy. Taková informace sice není pro cestování txíkem zrovna povzbudivá, ale na druhou stranu tu je hned několik společností, u kterých se dá velmi snadno taxi objednat ať už telefonicky, SMSkou, nebo prostřednictvím internetu. Po objednání trasy ti přijde SMS, jaké auto s jakou SPZ na tebe čeká a za kolik to bude. Cena pak většinou nepřesáhné 100Kč za cesty po městě. Někteří experti se tu už vozili taxíkem i do školy, protože ve čtyřech lidech je to vycházelo na nějakých 15Kč na každého.

Auta

Školní autobus

    Jak už jsem jednou dříve zmiňoval prvním rozdílem, kterého si každý všimne je velké množství aut s volantem napravo. Hlavním důvodem je, že se do Ruska prodává mnoho ojetin z Japonska, které jsou v Japonsku považované za staré, ale v ruských rukou mohou jezdit ještě desítky let. Při delším pobytu je pak na ruských silnicích k vidění celá řada různých svérázných vozítek. Například tu jsou docela časté vytuningované Lady. Co se vozů ruské produkce
týče, je zde celá škála od aut pro nás naprosto normálních až po takové, ze kterých si dokonce i Rusové dělají srandu. Bohužel si nepamatuji, jaká to je značka, ale prý tu je jedna, která už po mnoho desítek let odolává všem inovacím.

    Co se stylu řízení týče, připadá mi, že Rusům v některých ohledech chybí cit a odhad pro řízení. Je tak běžně k vidění, že auta při rozjezdu hrabou i když vůbec nejsou na ledu. Při dojíždění na červenou pak brzdí také smykem. Naopak na přechodech bez signalizace mi připadá, že se tu řidiči chovají lépe než u nás. Při předjíždění se obvykle neřeší, že je v protisměru auto. Předjížděný i protijedoucí řidič prostě uhnou.

    Takovou v Rusku nepřekvapující zajímavostí je, že tu prý jezdí nezanedbatelné procento řidičů bez řidičského průkazu a to včetně některých řidičů maršrůtek.

Móda

    Když se řekne Rusko většinu asi napadnou ušanky, válenky, kožichy a kozačky. Všechno to je pravda. Ušanky jsou naprosto běžnou záležitostí od modelů, kterým bychom u nás vůbec nevěnovali pozornost až po monstrózní modely, ve kterých se hlava musí uvařit i při -50. Válenky sice ve městě k vidění moc nejsou, ale není to nijak neobvyklá obuv. Nosí se ovšem spíše mimo centrum, kde není tolik špinavého sněhu. Například kamarádka si je bere, když chodíme létat a celý den strávíme venku na mrazu v hlubokém sněhu. Tak jako ušanky jsou pánskou záležitostí, tak dámy tu ve velkém nosí kožichy. Nevím, kolik z nich je umělých a kolik pravých, ale rozhodně se tu nosí.

    Aby to ale nevypadalo, že Rusové se bůhví  jak vymykají našim standardům, tak nutno dodat, že s oblečením, které se nosí u nás, tu člověk úplně zapadne.

Mentalita a chování

    Na první pohled tu podle mě nejsou žádné až tak zásadní rozdíly, ale pár je. Co mi trochu vadí, tak Rusové jsou hodně přímí a u nás bychom je považovali trochu za hulváty, protože nejsou moc zvyklí prosit. V obchodě je úplně normální říct "dejte to a to" bez prosím. Toto se samozřejmě projevuje i v běžné komunikaci. Do dveří a obecně při pohybu v davu se prostě hrnou vpřed a aby ti někdo poděkoval, že mu podržíš dveře, to je ojedinělá situace.
    Další příčinou, proč mohou u nás vypadat Rusové jako nevychovanci je popotahování. To je prostě normální. Kapesník tu skoro neznají. I když to vím, tak mi to ale ještě pořád přijde divné, když velmi elegantně vyhlížející slečna neustále popotahuje.
     Co mi tu je poněkud nepříjemné, že stát se tu snaží vychovávat lidi a všude je někdo, kdo na tebe více či méně dohlíží. Při krátkém pobytu je to takřka nepostřehnutelné, ale po delší době to nejde přehlédnout. Není to o tom, že by tu byli policisté na každém rohu, těch tu je naopak podle mě docela málo. Prvním náznakem jsou třeba zákaz prodeje alkoholu mezi 22:00 a 10:00, což se dá stejně za určitých okolností porušovat, dále zákaz kouření v restauracích, barech a na mnoha dalších veřejných místech, nebo zákaz konzumace alkoholu na veřejnosti. Vím, že mnoho podobných pravidel platí i po Evropě, ale tady to nemohu neopomenout. Dále stát třeba centrálně vydává některá nařízení pro koleje. Na kolejích jsou tak například omezeny hodiny, kdy se dá dostat z koleje nebo na kolej.
    Do této kapitoly pak spadá jeden poměrně vtipný jev a to bábušky dohlížející na eskalátory. Zatím jsem je viděl jen v Moskvě, ale tam byly všude. Ve všech budovách školy jsou tu u vstupu ochraníci, kteří jednak prostě dohlíží na pořádek, ale když si muž nesundá čepici a ignoruje jejich připomínku neváhají se za ním vydat, aby ji sundal. I když na rozdíl od některých jiných kolejí můžeme chodit ven a dovnitř kdykoliv, už se mi stalo, že se mě tu ochraník vyptával, kam a za kým jdu. Běžné tu je, že do pokoje prostě vleze nějaká z administrátorek a bez pozdravu a vysvětlení zase odejde. Když jsem bydlel na předešlé koleji, tak tam nám chodily ještě uklízečky. Jedna se mě pokusila donutit, abych ustlal, to jsem ale odmítl, tak to vzdala. I tak mi ale občas neopomenula připomenout, abych si uklízel na stole. Samozřejmostí tu je povinnost, registrovat se na policii, jakmile někde pobýváš déle než tři dny, ale na to tu stejně všichni kašlou.
    Na spoustu pravidel se tu kašle a když ti někdo něco řekne, stačí ho ignorovat. Výsledkem je ale i tak jednak to, že Rusové jsou zvyklí na to, že je někdo sleduje, ale jakmile dohled ztratí, může se to projevit na jejich chování. Jedním z takových příkladů je ekologie a pořádek. Pojem ekologie do ruské slovní zásoby ještě ani nedorazil a pořádku tu také moc není. Naopak pozitivním efektem zejména pro nás jako cizince je to, že se nemusíme o nic starat a všechno je nám v čas oznámeno a když ne, tak se nic neděje, když to vyřešíme o pár dní déle.
     Teď trochu politiky bez politiky. Nejsem velkým fandou debat o politice, a tak se mohu podělit zatím spíše jen o dojem než objektivní pozorování, ale připadá mi, že tu velké množství lidí přistupuje minimálně k Putinovi s mnohem větším respektem než my k našim prezidentům. Už jsem tu vícekrát slyšel, jaký je ti frajer, co všechno je teď lepší a podobně. Nevím, co všechno udělal, takže to může být pravda, ale rozhodně se tu projevuje určitá propaganda a zvyk vzhlížet k autoritám. Pana Putina jsme měli i v učebnici ruštiny.
    Všechny zmíněné jevy jsem už diskutoval i s několika Rusy a nejvíc mě dostala odpověď, že to tak je a že to vědí, ale kdyby se na lidi nedohlíželo a nebyli by vedeni silnou autoritou, Rusko by se rozpadlo. Ne že by mě tato odpověď motivovala pro to, abych tu zůstal, zní mi ale celkem logicky.

ВК

    В контакте - ruský facebook a youtube v jednom. Jestli tě zaráží, kolik osobních informací se dá vyšťourat na FB, podívej se na ВК. Lidé se tu dají velmi pohodlně vyhledávat podle mnoha parametrů a Rusové tomu ještě pomáhají tím, že sem cpou opravdu mnoho informací o sobě. Kromě zveřejňování, co máš zrovna k večeři tu můžeš také poslouchat hudbu. Jestli si myslíš, že tu je jen pár ruských odrhovaček, u kterých nikdo neřeší autorská práva, jsi na omylu. Je tu vše včetně českých kapel. Dokonce existuje aplikace, která odtud celé písně bezplatně stahuje do mobilu. Pokud jde o videa, tak není problém tu koukat na celé filmy včetně poměrně nových.

Rubl, sankce, Ukrajina, Krym

    Politická témata nemám moc rád, ale určitě to někoho zajím, tak alespoň krátce. Co jsem se zatím doslechl, tak co se Krymu týče, tak ani Rusům se nelíbil postup Ruska při jeho obsazování. Pokud jde o Ukrajinu, většinou jsem slyšel, že ví prd o tom, co se tam děje stejně jako my. O Rublu a sankcích se tu mluvilo hodně. Lidé z toho nejsou nijak odvázaní, protože tu zmizely některé evropské produkty a zároveň mnoho firem přišlo odbyt a byly zavřeny. Dopad na ceny nebyl nijak zásadní. Já jsem zaznamenal akorát nárůst ceny masa a prý se zvedly ceny nemovitostí.
    K tomuto tématu bych jen na závěr dodal, rozlišuj prosím mezi Ruskem a Rusy. Stejně tak jako my nesouhlasíme s tím, co dělají ti naši kašpárci v našich státních orgánech a v EU, tak Rusové také nejsou za jedno s tím, co dělá jejich vláda. Jsou to úplně normální lidé jako my.

Více fotek

Vánoce a Štědrý večer

    Vzhledem k tomu, že v Rusku je dominantním náboženstvím pravoslaví, slaví se tu Vánoce trochu jinak. Do 31.12. se tu nic neslaví a normálně se chodí do školy, takže někteří tu měli i zkoušky 24. Nový rok se tu potom tradičně slaví s rodinou. Všichni se nehorázně přecpou, těsně před půl nocí se podívají na krátký projev prezidenta a potom už nový rok odpočítávají hodiny na Kremlu. Vtipné je, že se slaví podle časových pásem, takže Kremlu každý rok odpočítává silvestr desetkrát. Potom se otevírá šampaňské a střílí se ohňostroje. Spusta lidí ale slaví stejně jako my, takže prostě party s kamarády. Ekvivalent našeho Štědrého večeru pak přichází 6.1. Bohužel ještě přesně nevím, jak ho tu slaví. Slaví se prý ale všech šest dní, takže jsem docela zvědavý, jak to tu bude vypadat. Někdy okolo 14.1. je pak ještě Starý Nový rok, což je pozůstatek po Juliánském kalendáři, který se tu dříve používal. Tento svátek se už prý ale moc neslaví.

    Mnoho dekorativních prvků, které se objevily ve městě je velmi podobných těm našim, ať už se jedná o světélka, nebo stromečky. Zajímavostí tu ovšem je ledová výzdoba. Na mnoha místech se objevily různé ledové výtvory. Některé jsou skutečně jen dekorativní, na jiných se pak mohou do sytosti vyřádit děti. Například tu je mnoho ledových skluzavek. Obchody se obohatily o stejný sortiment vánočního zboží jako u nás a na ulicích se objevily stánky se stromečky.

    I když je tu v podstatě vše, co k Vánocům patří, nějak mě letos vánoční nálada minula. Nejspíš to bylo tím, že 24. stejně jako celý týden se tu ničím nelišil od ostatních. My jsme se ale samozřejmě rozhodli Štědrý večer oslavit. I když jsme seznam zvaných ve srovnání s jinými akcemi radikálně ořezali, abychom se alespoň trochu přiblížili vánoční rodinné atmosféře, měli jsme nakonec na seznamu okolo třiceti lidí. Z čehož byla necelá polovina evropanů. Ostatní byli hlavně místní studenti, ale také pár dalších výměnných studentů z jiných koutů světa.

    Spolu s dalšími Čechy jsme se opět pustili do vaření jak pro celou armádu. Připravili jsme asi 6 kg bramborového salátu, 4 kg řízků, dva hrnce hrachovky a 2 kg vánočky. K tomu jsem ještě přidal cukroví od maminky, které tu opět slavilo úspěch. Ze začátku jsme se trochu báli, že jídla bude málo, ale když lidé začali přicházet, začali jsme se bát opaku. Nakonec jsme museli přinést ještě stůl navíc.

    Kromě jídla byly na programu samozřejmě také dárky. Každý dostal náhodně vylosovaného člověka, a tak jsme vytvořili řetěz v němž každý dával někomu a nevěděl, od koho dostává. Dárky jsme od všech vybrali a v průběhu večera je vyhnali na chodbu, aby čekali na zvoneček. Po rozbalení dárků už pak nebyl žádný speciální program.

     Vánoce tak, jak je znám to sice nebyly, ale byla sranda. Všem se večer líbil, všichni se nehorázně přejedli a některé zbytky jsme nedojedli dodnes.

Fotky

Paraglidingové křtiny

    Na paraglidu létám takřka každou neděli, takže nemá smysl se tu o tom pokaždé rozepisovat. Mám ale pár dalších fotek, tak je sem dávám naráz. V poslední době jsme tu ale měli dvě zajímavější akce, které stojí za zmínku.

    Od rodičů jsem dostal poštou hromadu cukroví, sušeného ovoce a také trochu syrečků. Vzal jsem tedy něco na ochutnání do klubu. Mami, mám vyřídit, že vše bylo výborné! Co se syrečků týče, byl jsem docela překvapen. Většina je hodnotila jako výborné a vůbec se nepozastavovali nad zápachem, ač byly hezky uleželé.

     Minulí víkend jsem také spolu s několika dalšími nováčky prošel křtem. Všechno začalo cestou na maršrůtce do vesnice odkud jsme pokračovali pěšky nočním lesem na naši základnu. Poté jsme měli za úkol přinést vodu z pramene, který nějakých 15 minut chůze vesnicí a lesem, u toho jsme měli ještě za úkol zachránit zraněného, běhat s kanystry s vodou a tak. Zatím nic zvláštního. Potom nám ale vyndali jedno zabalené rogalo z hangáru, zavázali nám oči, dostali jsme helmy a měli jsme za úkol rogalo nosit lesem jen za hlasem. Tohle trvalo asi půl hodiny a musím uznat, že ke konci jsem měl fakt dost. Rogalo sice unese jeden člověk, ale když se o něj přetahuje šest lidí, každou chvíli se hlas ozývá odjinud, chodí se houštím a závějemi, které byly chvílemi hluboké po prsa, tak to bylo opravdu vydatné. Na závěr jsme ještě dostali za úkol osvětlit ohníčky ranvej pro letadlo a šlo se na večeři, která byla skutečně bohatá.

     Venku bylo tou dobou asi -18°C a úplná tma. Kamrádka po večeři najednou vyhlásila, že jdeme postavit skok a jdeme bobovat. Trošku mě zaskočilo, že si všichni automaticky brali helmy, ale tak jsem si ji také vzal, i když jsem ji na bobování nikdy nepotřeboval. Naše plastové boby se tu moc nevyskytují. Nejčastější jsou duše s takovým plastovým potahem, které jsou samozřejmě naprosto neřiditelné, ale o to rychleji jezdí. Po chvíli jsem pochopil, že v ruském podání může být poměrně adrenalinové a helma se opravdu hodila. Skok sice nebyl velký, o to víc ale vykopával, takže každá jízda končila více či méně tvrdým pádem. Z vyprávění jsem se pak doslechl, že už tu pár lidí tak přišlo třeba k otřesu mozku a podobným úrazům.

    Když jsme se ve zdraví vrátili z bobování, trochu jsme ještě popili a někoho napadlo, že půjdeme udělat táborák. Asi v jednu hodinu ráno tak několik lidí začalo vyhazovat sníh vedle chalupy. Jeden člověk skočil do svého tereňáku a doslova ho zapíchl do sněhu, abychom měli více světla a ještě pustil hudbu. Oheň za chvilku hořel a my jsme tu vydrželi asi do 4 do rána. Sice trochu zamrzalo pivo, ale nějak jsme to přežili.

    Druhý den ráno bylo potřeba zajet pro nějaké pečivo do vesnice. Zjistili jsme, že vedle chalupy se objevil "motorový pes". Kamarád dlouho neváhal, nastartoval ho a jelo se. Do hlubokého sněhu může být tahle věc docela dobrá, ale na tvrdém sněhu na silnici to je docela zběsilost. Jinak jeli jsme na tom čtyři. Dva seděli zamnou, já jsem řídil a ještě jeden člověk seděl na té dřevěné polici.

    Jinak celé odpoledne jsme pak měli nádherné počasí, takže křest byl završen krásným létáním.

Fotky

Polívka party

    Po dlouhé odmlce jsme tu měli další z našich vařicích akcí. Tentokrát jsme se rozhodli dát všem ochutnat naše české polévky. Na jídelníčku tak byla špenátová, česneková, čočková, gulášová a rajská polévka. Vše jsme samozřejmě museli podřídit jednak studentským ale také ruským podmínkám. Jakožto studentům se nám nechtělo kupovat žádné super maso, takž jsme vařili z mletého a co se ruska týče, nemají tu naši čočku, ale jen takovou nějakou světlou a to ještě zdaleka ne všude a špenát se tu dá koupít jen celý, nemletý, takže byla trocha improvizace a i přes několik renonců v průběhu vaření si všichni naše výtvory pochvalovali. Jediná česnečka občas vyvolávala rozpačité reakce, protože očividně ne všichni jsou na něco podobného zvyklí.